Úvod
Již bylo napsáno mnoho článků o chovu terčovců bez parazitů. Pokud se člověk v diskuzích na internetu postaví proti chovu terčovců bez parazitů, hned je zasypán ironickými otázkami např. „Jaký smysl mají parazité? “nebo „Chceš žít s blechami?“
Rád bych předeslal, i když mnozí chovatelů terčovců, kterých si vážím a také řada mých přátel chová bezparazitní terčovce a tuto „ideologii“ propagují, jsem já osobně striktním odpůrcem takového chovu a obzvláště odchovu.
Jako všude, ani v životě není vše černé nebo bílé. Proto je zásadně špatné bez rozmyslu vybít všechny parazity nebo komenzální (vysvětlení následuje v další části textu) organizmy, které jsou důležitou složkou ekosystému. Při všem, co v akvaristice děláme, se musíme snažit s přírodou především spolupracovat než jí násilím „ohýbat“ k naší potřebě.
Aby mezi odborníky nedošlo k zmatení, můj článek se vztahuje jen na skupinu tzv. zooparazitů. To jsou jedno nebo více buněční živočišní parazité. Baktérie, plísně nebo viry, které také patří mezi parazity, nebudou zohledněny.

Co je ale smyslem parazitů?
Tak zbyteční, jak se zdá, tyto malé a běžným okem neviditelné organizmy nejsou. Právě naopak, evoluční biologové přiznávají parazitům v evoluci důležitou roli. Permanentní zbrojení mezi strategiemi útoků parazitů a obranných mechanizmů hostitelů vedlo k stále komplexnějším imunitním systémům – parazitologové tomuto říkají koevoluce.
Parazité bývají využíváni i v lékařství. Již Napoleonovi felčaři používali na střelná zranění larvy much, aby rány se lépe hojily. Tyto postupy se používají dodnes při špatně hojících se ranách, protože se prokázalo, že odumřelá tkáň je strávena enzymy ve slinách larev. Oficiálně uznána je také léčba pomocí pijavic.
Na celém světě probíhají studie, kde se provádí výzkum za použití střevních parazitů. Do těchto výzkumů se vkládají velké naděje v léčbě autoimunitních onemocněních (onemocnění kdy imunitní systém útočí proti buňkám vlastního organizmu) a alergií. První klinické studie na lidech ukazují pozitivní výsledky.

Co je parazit
Výraz Parazit pochází z řeckého parasitos a znamená „osoba co jí u stolu s ostatními“. Parazité se rozlišují dle místa jejich výskytu. Parazité, kteří žijí na kůži nebo žábrech jsou označováni jako ektoparazité. Oproti nim endoparazité žijí uvnitř těla.
Podle toho, způsobu parazitova života, jsou pak rozděleni dále na obligátní parazity, kteří alespoň v jedné životní fázi žijí parazitně, a na fakultativní parazity. Fakultativní parazité nejsou závislí na parazitním způsobu života a nejsou žádným životním cyklem vázáni na hostitele (jsou tedy pouze příležitostnými parazity) nebo žijí jako komenzálové (hosté). Komenzalizmus je soužití mezi hostitelem a hostem kdy hostitel nemá z tohoto soužití žádný užitek ale ani žádnou škodu. Jen host je na hostiteli závislý a živí se jeho odpadními látkami či přebytky jeho potravy. Při nadměrném rozmnožení hostů mohou tito uškodit hostiteli nadměrnou spotřebou jeho žrádla.

Jak se hostitel brání proti parazitům?
Zde je nutný malý výlet do imunitního systému. Principiálně je stavba imunitního systému u všech obratlovců a tedy i u lidí stejná. Jednotlivé rozdíly imunitních systémů různých obratlovců, to je velmi komplexní látka přesahující schopnosti autora a možnosti vnímání většiny čtenářů. Plně stačí pochopit, jak je imunitní systém postaven a jaké reakce systému nastávají k pochopení logiky argumentů tohoto článku.
Když chce parazit vniknout do svého hostitele, musí překonat různé ochranné bariéry. Kůže a sliznice, dýchací a trávicí systém ale i slzy představují první překážku, které musí překonat. Tyto ochranné bariéry jsou součástí specifického (vrozeného) imunitního systému. Pokud parazit překonal tuto první bariéru a vnikl do těla hostitele, musí imunitní systém tohoto vetřelce také poznat. Buňky hostitele vykazují všechny určitou povrchovou strukturu, která je rozpoznána jako tělu vlastní. Povrch buňky vetřelce se pochopitelně liší. Tak je vetřelec imunitním systémem rozpoznán jako antigen (tělu cizí).
S rozpoznáním antigenu se spustí reakce imunitního systému. Pokud se imunitní systém s tímto antigenem nesetkal, začne působit specifický (vrozený) imunitní systém. Podle druhu vetřelce jsou aktivované specializované obranné buňky jako „pohlcovací buňky“ (makrofágy a neutrofilní granulocyty) nebo přirozené zabijácké buňky, které zkouší vetřelce eliminovat nebo zapouzdřit. U terčovců může být takovou reakcí např. zesílená tvorba kožního sekretu.
Tyto nespecifické reakce imunitního systému, které jsou dány geny – jsou zděděné – se nazývají resistencí. Tato resistence je funkcí imunitního systému, kterou mají živočichové již od narození zděděné po rodičích.

Zde je první důležitý poznatek: imunitní kompetence nespecifikovaného imunitního systému je budován selekcí chovných zvířat! Navíc je ještě další důležitý pojem kterým se popisuje síla odporu imunitního systému proti vetřelcům – imunita. K získání imunity musí proběhnout určité reakce specifického imunitního systému. Proto budeme dále sledovat reakci imunitního systému a podíváme se, co se dále v těle stane.

Pokud se specifický imunitní systém dosud nedostal do kontaktu s vetřelcem, s určitým zpožděním (je zapotřebí určitá doba kontaktu a dávka antigenu) se nastartuje specifický imunitní systém. Toto zpoždění lze vysvětlit tím, že po rozpoznání antigenu se specifický imunitní systém nejprve ověří, zda o vetřelci má nějaké informace a pokud tomu tak není, jsou aktivovány specializované buňky, jejichž cílem je buď antigen označit pro pohlcovací buňky (makrofágy), nebo antigen přímo zlikvidovat.
K tomu ze z části bílých krvinek (leukocytů) vytvoří protilátky a paměťové buňky. Paměťové buňky jsou k tomu, aby při další infekci tento antigen okamžitě rozpoznaly (současně s nespecifickou obranou) a připravily obranné reakce specifického imunitního systému. Protilátky, též nazývané imunoglobiny, jsou rozděleny dle specifického druhu účinnosti do 5 tříd (IgA, IgD, IgM a IgE).

Druhým důležitým poznatkem ve vztahu k imunitnímu systému; imunitní kompetence specifického imunitního systému se získává až po kontaktu s antigenem (původcem nemoci).
Zde velmi povrchně popsaný imunitní systém lze nalézt u každého obratlovce (tak i člověka). Rozdíly jsou pak jen v detailech.
Imunitní systém ryb je tématem stále probíhajících výzkumů a je ještě mnoho věcí, které nejsou jednoznačně objasněny. Je například známo, že ryby nemají všech pět imunoglobinů, ale pouze protilátku IgM, která funkčně přebírá vlastnosti IgA a IgG.
Protože chovatelé (i rybníkáři) chovající ryby k jídlu mají od zákonodárců velmi omezené možnosti léčení, je tento výzkum velmi důležitý. Právě cestou specifického imunitního systému se zkouší vyvíjet očkovací látky, popřípadě odpovídající selekcí vyšlechtit resistentní ryby.
Na tomto místě bych si to jako autor článku mohl velmi zjednodušit a přejít přímo k závěrečné argumentaci. Bohužel není vždy pro imunitní systém jednoduché poznat vetřelce.

Proč ryby onemocní?
Pokud si připomene reakci imunitního systému, tak si položíme otázku proč vlastně ryby onemocní, když imunitní systém vetřelce rozpozná a bojuje proti němu? To protože od počátku veškerého života imunitní systém a původci nemocí mezi sebou soupeří (koevoluce). Obě strany neustále vyvíjejí nové strategie a obranné mechanizmy aby v tomto souboji nepodlehly.
I toto soupeření je v detailu výrazně komplikovanější, k čemuž zde chci uvést jen malý příklad, kterým chci ukázat jak komplexní a rafinované mohou být některé útočné strategie. Tak se například někteří parazité chrání (např. Trypanosoma) speciálním povrchem (mukopolysacharidy), který se při každém buněčném dělení mění a přizpůsobuje specifické reakci imunitního systému. Jiní parazité (např. Fasciola) integrují do svého povrchu látky specifické pro hostitele, aby se tak maskovali před protilátkami hostitele.
Mohl bych takto uvádět další příklady, ale chtěl jsem tím poukázat na to, že imunitní systém musí být neustále aktivní a podněcován, aby mohl adekvátně reagovat na útoky parazitů.
Mohu uvést, jak těsné je soužití hostitele a parazita. Například vlivem globalizace jsou parazité často zavlečeni do nového prostředí a může nastat stejná situace jako s úhoři v našich řekách. V 80. letech byl parazit napadající jejich plynový měchýř (Anguillicola crasus) zavlečen z jihovýchodní Asie do řeky Weser a nyní ohrožuje po celé Evropě populace úhořů, kdežto v Asii ryby tohoto parazita tolerují.
Vztaženo k rybám to znamená, že musíme udělat vše pro to, abychom jim nabídli ideální životní podmínky. Jen tak se imunitní systém může soustředit na obranu proti parazitům a není oslabován tím, že se ryba musí navíc vypořádat i se špatnými životními podmínkami (fyziologický a/nebo sociální stress).

Závěr
Abychom se dostali k závěru tohoto článku, chci zde vysvětlit svůj osobní názor proti tzv. bezparazitnímu chovu (a především odchovu) terčovců. Když odchováváme bezparazitní terčovce (bez bičíkovců, nálevníků a hlístů) nemusí se imunitní systém mladých ryb s nimi zabývat. Takto v chovu přežijí i slabší ryby, které by v normálním prostředí parazitární onemocnění nepřežily. Takto spolu s parazity chybí jeden z faktorů výběru – selekce.
Pokud budeme s takovými rybami dále pokračovat v liniovém chovu, potom budeme produkovat i terčovce s omezeným či defektním imunitním systémem. Není mi dosud jasné, proč se téma bezparazitního chovu objevuje pouze u terčovců a ne u ostatních domácích zvířat. Ostatní chovatelé zvířat jdou vlastně cestou chovu nejsilnějších jedinců (kriteriem může být i vzhled, dojivost, množství zužitkovatelného masa apod).
Skutečnou a jedinou výhodu při chovu bezparazitních terčovců má jejich chovatel. Ryby nejsou vystavené žádnému infekčnímu tlaku a při odchovu je možné „zahustit“ chovné nádrže větším počtem ryb. Ryby také rostou stejnoměrněji a množství mladých, které je třeba vyřadit je výrazně menší. Tím přežije průměrně více mladých a je možné prodat více kusů a tak i více vydělat.

Abych tu nezanechal špatný dojem, samozřejmě že parazité mohou při masovém rozmnožení způsobit rybě nenávratné škody a musí se proto při vážném onemocnění léčit. Ale několik žábrohlístů, bičíkovců, nebo do střevní flóry patřících nálevníků zdravého terčovce nezabije.
Sám jsem přes 10 let měl malou pěstírnu s 4 500 litry, kde jsem odchovával červené tyrkysy a měl jsem tam prokazatelně žábrohlísty. Všechny ty hororové zprávy o úhynech celých odchovů mladých terčovců pro mne byly nepochopitelné. Když mi takové ryby přinesli k posouzení, byl příčinou úhynu bez výjimky bakteriální problém. Téměř ve všech případech nastal tento problém u hobby chovatelů, když mladým rybám dávali prachové krmivo či nauplie artemie a ty pak byly nasáty do filtrů kde zahnívaly a zatížily tak vodu.

Nakonec se čtenář musí sám rozhodnout, zda zvolí normální a zdravé ryby nebo raději zvolí cestu s bezparazitními terčovci. Svůj osobní názor jsem zde dal k diskuzi a obhajuji názor, že se mají chovatelé soustředit na tvorbu barev a vzoru, v selekci ryb být spíš konzervativní a v kvalitě být nekompromisní, místo aby se stále více vzdalovali přírodě, a nebo se bezmyšlenkovitě snažili přiblížit asijským chovatelským cílům.

Publikováno 28.11.2012