Akvaristika jako hobby je obvykle zálibou osob, které mají kladný vztah k přírodě a živým organismům a v tomto oboru se snaží rozšiřovat svoje vědomosti. Typická je například tvorba biotopních nádrží jako pokus přizpůsobit akvarijní prostředí přírodním podmínkám. Podobně se chovatelé akvarijních ryb někdy snaží řešit jejich výživu. Logicky potom akvarijní ryby krmí pouze živými krmivy, odpovídajícími jejich možnostem.

Akvaristika je však také provozována produkčně, kdy chovatel množí ryby. Může to být produkce amatérská, zkoušet jejich rozmnožení, bez finanční závislosti na výsledku. Nebo to může být produkce výhradně profesionální, kde se posuzují veškeré ekonomické ukazatele, a velký význam zde hrají cenové náklady na krmiva a s tím i jeho kvalita. Nezanedbatelnou roli hrají také hygienická rizika. Zavlečení infekce nebo parazitů u amatérského chovatele je nepříjemnou záležitostí, ale v profesionálním chovu může způsobit problémy mnohem větší. V důsledku používání různého způsobu výživy může být rozdíl v kvalitě vyprodukovaných ryb právě podle kvality použitého krmiva.

Část akvaristů je tvořena osobami, jejichž přístup ke krmivům může být zcela různorodý bez ohledu na jejich vzdělání či profesi. Někdy jej berou jen jako nepříjemnou nutnost pro zachování života v akváriu. V jiném případě snadno podléhají různým vlivům a tvrzením, i důvodům ekonomickým a časovým. Jindy naopak dokážou získávání nebo vlastní produkci krmiv věnovat neuvěřitelnou pozornost a snaží se shánět další informace.

Jak tedy posuzovat vhodnost výživy pro akvarijní ryby?

Profesionální akvaristika je živočišná výroba se všemi náležitostmi, jako u jiných hospodářských zvířat. I zde hraje výživa zvířat významnou roli z hlediska ekonomického a hygienického. Samozřejmě výživě hospodářských zvířat určených k produkci masa, mléka nebo vajec bylo a je věnováno mnohem více pozornosti, ale základní princip platí pro všechny živočichy: Sestavit výživovou hodnotu krmiva tak, aby se maximálně využil produkční potenciál organismu. Pozor, to není poškozování nebo týrání zvířete! Naopak, pokud se dodají živiny v nejvhodnějším složení, tak zvíře nejméně trpí podvýživou. Jedním z nejvíce tradovaných omylů je například to, že hospodářská zvířata chovaná v režimu certifikovaného ekologického zemědělství (krmení pouze omezeným sortimentem produktů ekologického zemědělství) mají optimální výživu. 

Skutečnost je taková, že dlouhodobě jsou podvyživená, rostou velmi pomalu a kuře doroste do tržní velikosti až po několika měsících, kdežto při použití kvalitně sestavených konvenčních směsí po několika týdnech. Na rozdíl od domněnky některých spotřebitelů, kuřata produkovaná v Evropě a do Evropy dovážená nejsou krmena hormony. 

Jistě už předchozí odstavec vzbudil určitý nesouhlas zastánců výhradně živého přírodního krmiva. Celkový přístup je poněkud složitější a bude tedy vhodné uvést několik příkladů. V prvním případě je pro zajímavost vhodné porovnat některé stravovací systémy u odlišných populací člověka:

1) výhradně přírodní strava domorodců z oblasti Papua-Nová Guinea 
2) tradiční strava v asijských zemích (Čína, Japonsko, Korea, Vietnam) 
3) strava příznivců veganství a podobných výživových proudů
4) strava nesportující populace v EU
5) strava vrcholových sportovcůAd 1) – Přírodní strava domorodců. Potravinové zdroje v oblasti Papua-Nová Guinea patří do skupiny výhradně přírodních, jinak minimálně opracovaných potravin. Jsou téměř výlučně vegetariánské, ale s velkým nedostatkem bílkovin. Výsledkem je dlouhotrvající bílkovinná podvýživa, která se mimo jiné projevuje na omezeném duševním vývinu a snížené imunitě. 

Ad 2) Tradiční strava v asijských zemích. Tradiční asijská strava je známá minimálním používáním mléčných výrobků. Její složení a obvyklé rychlé zpracování surovin odpovídá „přírodnímu“ charakteru výživy. Průměrná populace má přesto nízkou výšku. Pokud je však do stravy dětí po skončení kojení přidáváno kravské mléko, děti vyrostou o hlavu větší, než jejich vrstevníci bez příjmu mléka. Podobně v oblasti indického poloostrova, kde se mléčné výrobky používají, je populace vyšší.Ad 3) Strava příznivců veganství a podobných výživových proudů. V 80. létech minulého století probíhal rozsáhlý dlouhodobý výzkum úrovně výživy u několika tisíc členů církve, která odmítá živočišné výrobky a snaží se živit zdravě rostlinnou stravou. Bylo zjištěno, že pokud se takto stravují již od dětství, tak dochází ke zpoždění duševního vývoje. U starší populace dochází ke snížení imunity.

Ad 4 a 5) Strava Evropanů se dá zajímavě posoudit ve dvou případech odlišných nároků. Je to porovnání úrovně výživy u sportující a nesportující populace. Pro potřeby nesportující populace běžná strava z klasických potravin postačuje. Pokud se však strava sestavená z klasických surovin použije u sportovců, tak trénink je omezen na tři až čtyři jednotky týdně, při vyšším počtu tréninků nastane dlouhodobá podvýživa v důsledku toho, že trávicí soustava nestačí dodávat potřebné živiny z běžné stravy, protože je pomalu stravitelná. Aby se tomu předešlo, musí se používat speciální lehce stravitelné koncentráty živin a další doplňky stravy.Jistěže nelze plně srovnávat výživu lidí a výživu ryb, ale v tomto případě jsou to pouze příklady pro pochopení principů, které je nutno vzít v úvahu. Při výběru krmiva se musí účelně posuzovat všechny jeho vlastnosti a požadovaný výsledek. Ne vždy pouhé hledisko „přírodní strava“ je známkou optimálního použití. Nejtypičtější a pravděpodobně nejnáročnější na výživu z tržních ryb jsou lososovité. Kvalitativní rozdíly mezi jednotlivými krmivy mají za následek až dosahování čtyřnásobně lepších přírůstků.

Akvarijní ryby nejsou speciálně prošlechtěné na maximální užitkovost jako hospodářská zvířata, a silně se u nich ještě projevují některé speciální vlivy původního prostředí, které ovlivňují životní cykly a chování.

Aspekty volby vhodného krmiva
Každý chovatel by měl ve vlastním zájmu a podle vlastních možností využívat co nejširší škálu krmiv, a posuzování jejich vhodnosti by mělo být zejména podle těchto ukazatelů:
1) Ochota ryb přijímat různá krmiva. Limituje možnosti použití některých druhů krmiv u dospělých ryb v období přípravy na rozmnožování, a také u mladých ryb při jejich odchovu. Chovatel by měl u odrůstajících ryb střídat různá krmiva alespoň do té míry, aby jejich nový majitel neměl problém s tím, že ryby jsou zvyklé na úzký sortiment krmiv a nepřijímají krmiva jinak pro tento druh běžná.

2) Stravitelnost. Velmi dobře je stravitelný zooplankton a hmyz a obecně bezobratlí, protože obsahují málo kolagenu, který se špatně tráví. Ze surovin pro umělá krmiva se dobře tráví jednoduché bílkoviny (albuminy, globuliny), hydrolyzáty bílkovin a proteiny z mikroorganismů. Obdobně lze pro některé skupiny využít jednoduché sacharidy a snadno stravitelné tuky. Naopak velmi nevhodné jsou suroviny původem z teplokrevných zvířat.

3) Vhodnost zastoupení živin. Posuzují se jednak vzájemné poměry základních živin, a potom zejména u bílkovin zastoupení jednotlivých důležitých aminokyselin. To je největší slabina přírodních i některých komerčních krmiv.

4) Vliv na kvalitu ryb z hlediska jejich dalšího použití pro odchov. Snahy některých produkčních akvaristů vyrobit ryby co nejlevněji vedou k dlouhodobé skryté podvýživě a současně nežádoucímu ukládání tuku. Tím se znehodnocují ryby z hlediska jejich budoucí rozmnožovací schopnosti.

5) Schopnost stimulovat rozmnožování. Takto působí zejména přírodní živá krmiva, kdy obsah biologicky aktivních látek ovlivňujících vývojový cyklus bezobratlých ovlivňuje i rozmnožovací cyklus ryb. Zdroje živých krmiv v přírodě jsou sezónně mnohem širší, než obvyklý sortiment zooplanktonu dostupný běžným akvaristům. Ale pro podporu rozmnožování se mohou používat i některé suroviny, které jsou známé z jiných oblastí použití ve výrobě funkčních potravin a podobně, a zavádí se jejich využití i u zvířat. Zajímavé výsledky dávají přírodní látky ovlivňující tvorbu pohlavních hormonů.

Významný vliv má i stimulace rozmnožování celkově zvýšeným výskytem živé potravy, bez ohledu na její složení. Celkové množství živé stravy ve vodě tvoří signály, že je vhodné období pro rozmnožování.

6) Hygienická rizika. Neradi si je připouštějí ortodoxní zastánci živých krmiv získávaných z přírodních zdrojů. Za největší riziko je chovateli považováno zavlečení infekce nebo parazitů z přírody. Skrytým rizikem vedoucím až k likvidaci veškerého chovného materiálu může být chemická kontaminace přírodního zdroje, ať už z nedbalosti nebo úmyslně z konkurenční nebo sousedské závisti (stačí, aby někdo poblíž vodního zdroje vyhodil domácí odpad s rozbitým úsporným svítidlem a rtuť se spláchla do vody). Při lovení planktonu může být chovatel napaden parazity, žijícími ve vodě. Při krmení hmyzem je riziko, že hmyz velmi často je prokázaným zdrojem nebezpečných patogenních mikroorganismů (Streptococcus aureum, Bacillus cereus, Escherichia coli, enterobaktérie). To může ohrožovat jak ryby při jejich konzumaci, tak i jejich majitele při pouhé manipulaci. Je to také nejčastějším důvodem špatných zkušeností s některými druhy živého krmiva.

7) Ekonomické výsledky. U profesionálního chovu by cena krmiva měla být co nejnižší, ovšem nikoliv podle hodnocení ceny za 1 kg, ale podle celkového efektu, který nemusí korespondovat s cenou.

Závěr
Tento článek je úvodem k dalším článkům, týkajícím se řízené výživy. Již po předchozích článcích se v diskusi ozvali někteří chovatelé, kteří propagovali výhradně živá krmiva a odmítali jiná. Na druhou stranu někteří profesionální chovatelé se ozývali neveřejně spíš tak, že širší zavedení kvalitních umělých krmiv je konkurenční výhodou oproti živým krmivům a neměli příliš zájem na uveřejňování dalších informací. Následující články nebudou propagací ani jednoho, ani druhého způsobu výživy. Spíše mají každému dát možnost, aby získal nové informace a dokázal je maximálně využít podle svých možností, což by mělo podpořit další rozvoj akvaristiky.