Úvod

Od doby, kdy byli první terčovci odchyceni a drženi v akváriích, vyvstala jedna důležitá otázka: „Čím tuto rybu nejlépe krmit?”
Na počátku jejich chovu pocházely informace z přímého pozorování terčovců v jejich přirozeném prostředí. Ryby se ovšem chytaly v období sucha, kdy nebylo a stále není mnoho přirozeného krmiva. Ryby musely dlouho čekat, než měly zase k dispozici své oblíbené krmení, které měly během období dešťů skoro neomezeně k dispozici.
První akvaristé chovající terčovce dávali rybám všechno možné a dostupné živé krmivo jako nitěnky, larvy pakomárů, roupice, artemii, gammarus a další. S celosvětovým nárůstem zájmu o chov terčovců začal i průmysl nabízet krmivo pro akvarijní ryby a terčovce. Suché vločkové a granulované krmivo se mezi chovateli rychle stalo nejoblíbenějším krmivem pro terčovce, protože se dalo dobře dávkovat a uskladňovat. Zhruba ve stejný čas začaly vyrůstat jako houby po dešti v jihovýchodní Asii farmy na chov terčovců. Asijští chovatelé terčovců krmili hodně nítěnkami, ale kvůli snížení nákladů začali krmit hlavně levnějším rozemletým hovězím srdcem obsahujícím velké množství bílkovin. Výhodou, kromě nízké ceny, byla i možnost připravené krmivo zmrazit a na několik měsíců uskladnit.
Po mnoho let byli naši terčovci krmeni živým krmením, čerstvým masem nebo průmyslově vyrobeným suchým krmivem. Každý chovatel krmil tím, čím jiní chovatelé či se nechal vést nějakou svojí či cizí „teorií“ čím nejlépe krmit.
Ale chov terčovců není žádnou teorií!! Co jsou ale skutečné a efektivní výživné potřeby terčovců? Co skutečně víme o biologii této velmi známé ale částečně tajemné ryby? Dnes už na toto téma víme více než v minulosti, protože terčovci byli v posledních letech předmětem několika vědeckých výzkumů, které měly za cíl zjistit více o výživných potřebách těchto ryb. Nejdiskutovanější otázkou, o které se hodně debatovalo a stále debatuje, je, zda terčovci potřebují ke své výživě krmivo bohaté na bílkoviny a zda hovězí srdce představuje jejich dobrý zdroj.Autorovi je známo, že v Evropě převládá názor ryby nepřekrmovat čistým hovězím srdcem a masem z jiných teplokrevných zvířat. Naopak asijští chovatelé krmí hlavně živým krmivem bohatým na bílkoviny jako jsou nitěnky, larvy pakomárů a čerstvě připraveným krmivem obsahujícím nejčastěji hovězí srdce, mušle a krevety. Volba nejvhodnějšího složení krmiva vyžaduje důkladnější vyšetření množství obsažených výživných složek a schopnosti rybích orgánů takovou potravu optimálně strávit jako předpoklad jejich zdravého růstu a vitality.Tímto článkem chce autor informovat o výsledcích výzkumů, které prováděl tým pracovníků na Univerzitě Sains Malaysia v Penangu. Výsledky nalézají důležité odpovědi na mnoho otázek kolem správné výživy terčovců.Stav znalostí k dnešku

Jedním z nejčastěji používaných způsobů zjišťování, čím se ryby ve svých přírodních biotopech živí, spočívá v odchytu co největšího počtu ryb po celý rok, jejich pitvy a vyšetření obsahu žaludku a trávicího traktu pod dobrým mikroskopem. To platí i pro terčovce, který byl již mnohými ichtyology, biology a dalšími zkoumán. Zde je několik těchto experimentátorů: lze se odvolat na práci profesora Bremera (2000), který zkoumal terčovce odchycené H. Linkem mezi prosincem 1997 a únorem 1998 a i Heiko Bleher (2006) publikoval výsledky přímého pozorování, vyšetření žaludků a trávicího traktu ryb chycených během jeho čtyřicetiletého výzkumu v Amazonii. Profesor Bremer vyšetřoval organické částice a bakterie v zažívacím traktu terčovců. V některých terčovcích prokázal přítomnost detritu, části rostlin a diatomeenu (rozsivky – Chaetoceros). Jeho domněnkou bylo, že tyto organické sloučeniny přispívají výrazně k přežití terčovců v období sucha. Musel ale sám přiznat, že jeho výsledky nedávají úplnou odpověď na výživovou ekologii terčovců v přírodě.
Heiko Bleher také poukázal na význam plodů a rostlin na výživu terčovců a to hlavně v období sucha (Bleher 2006). Během období sucha je nabídka krmiva ve vodě velmi omezena, což znamená, že výsledky vyšetření žaludků a trávicího traktu terčovců, chycených v tomto období, neumožňují žádný závěr o výživě tohoto druhu ryb po celý rok. Samozřejmě, že pozorování a výsledky vyšetření dávají důležité informace o roli rostlinného podílu ve výživě terčovců, ale nestačí to k tvrzení že „terčovci žerou plody!“
Omezená průkaznost výsledků těchto dvou studií souvisí s tím, že ryby byly chycené v období sucha při nízkém stavu vody, protože to je jediná možnost pro místní rybáře pomocí sítí chytit dostatečné množství ryb pro takový výzkum. V tomto období je hloubka vody 1 metr a často i méně a terčovci se sdružují ve velkých skupinách podél mělčin nebo břehů pod stromy a ponořenými větvemi (Bleher et.al., 2007). Takové podmínky jsou ideální pro lov terčovců pomocí sítí.
Proti tomu je lov během období záplav velmi obtížný, ne-li nemožný. Časté a vydatné srážky ztěžují přístup k řekám a jezerům. Hladina vody stoupá až na 30 metrů. Mělčiny jsou zaplavené a mnohé stromy jsou zcela ponořené. Ryby v té době nacházejí mnohá místa, kde se mohou zdržovat a schovávat a kam sítě nikdy nedosáhnou. Přesně v tomto období terčovci nacházejí největší množství a nejpestřejší výběr potravy za celý rok. Ve velkém množství nacházejí živou potravu, rostliny a plody a v tomto období terčovci díky této pestré stravě rostou rychleji než v období sucha.
Protože je v tomto období velmi obtížné až nemožné chytit ryby a vyšetřit jejich žaludky, lze se jen domnívat – a pravděpodobně bude i tato domněnka pravdivá – že se terčovci v tomto období živí živými červy (i těmi co žijí v tomto teď zatopeném území), drobnými korýši a i malými rybkami. Terčovci v pravdě žijí v povodí s největší rozmanitostí sladkovodních druhů ryb, v centrální amazonské pánvi (Bleher et.al., 2007). Bleher (2006) mimo jiné poukazuje ve své před nedávnem publikované monografii o terčovcích, na přítomnost velkého množství plodů a rostlin, ze kterých si terčovci a ostatní ryby mohou vybírat. Pravděpodobně se jimi terčovci živí, ale jistě to není jediný zdroj potravy během období záplav. Jak Bleher, tak i Dr. Rolf Geisler poukazují na přítomnost bohatě rozmanité fauny (bílí červi, larvy pakomárů, nitěnky a malé krevetky) vyskytující se v bahnité půdě, kterou zkoumali. Jistě i to je bohatý zdroj potravy během období dešťů.

Nové výsledky: fyziologické vyšetření

Až do doby před pěti nebo šesti lety existovalo málo studií o výživových potřebách terčovců. Každý chovatel upřednostňoval svůj „zaručený“ recept na krmivo obsahující různé výživné látky a přísady. Všichni živočichové, také terčovci, potřebují v potravě pět prvků: bílkoviny, tuky, uhlohydráty, vitamíny a minerály. Poměry mezi těmito složkami potravy se různí dle jednotlivých živočichů. Víme například, že býložravé zlaté ryby (Carassius aureus) a paví očka (Poecilia reticulata) potřebují krmivo, které s 30 procentním obsahem není zvláště bohaté na bílkoviny. Zlaté ryby a koi kapři používají například mikroflóru v zadním střevě k trávení komplexních uhlohydrátů (např. škrobu a cukrů). Oproti tomu jsou všežravé nebo masožravé druhy závislé na potravě s vysokým obsahem bílkovin. To se týká například až 35 cm velikého kančíka černoprsého (Cichlasoma synspilum) nebo parmičky zanzibarské (Barbodes altus), kteří potřebují potravu s obsahem přes 40% bílkovin.
Každá složka potravy má ve výživě svůj specifický význam. Je nutné připomenout, že u ryb jsou bílkoviny, tuky a uhlohydráty jedinými zdroji energie. Schopnosti ryb zpracovat potravu závisí na aktivitě zažívacích enzymů v různých úsecích trávícího traktu.
Co ale víme bezpečně o požadavcích na správnou výživu tohoto druhu ryb? Patří terčovci spíše k býložravým nebo spíše k všežravým rybám?
Díky výsledkům studií Dr. Chonga z Penangu v Malajsii, dnes již víme,že terčovci disponují v žaludku a v zažívacím traktu trávicími enzymy, které bez problémů tráví bílkoviny. Studie prokázaly přítomnost kyselých proteáz (katalyzující enzymy) v žaludku, které mají své aktivní maximum při pH 2.0 a přítomnost zásaditých proteáz z oblasti žaludku, s aktivním maximem při hodnotách pH 7.5 a 9 a mezi 11.5 a 12.5. Dle Chonga et.al. (2002a) bylo prokázáno 8 různých proteáz, které mohou být rozděleny do tří skupin:

Kyselé protézy
– Vyskytující se v žaludku
– pH 2.0
– Aspartátové proteázy – pepsin

Zásadité protézy
– vyskytující se ve střevě
– pH 7.5 – 9.0
– Serinové proteázy – trypsin, chymotrypsin

Zásadité protézy
– vyskytující se ve střevě
– pH 11.5 – 12.5
– Metalloproteázy

(Zjednodušeně řečeno se jedná u proteáz o enzymy, které jsou schopny peptidové řetězce bílkovin rozštěpit na volné aminokyseliny, které pak mohou být dále zpracovány florou v zažívacím traktu.)

Toto znamená, že vnitřní orgány terčovců jsou přizpůsobeny k trávení krmiva s vyšším obsahem bílkovin. Tato schopnost je pravděpodobně výsledkem pomalé evoluce, která umožňuje rybám rodu Symphysodon přizpůsobovat se daným podmínkám. Pokud by se terčovci živili výhradně rostlinami a plody, nemusel by zažívací systém vyvíjet tyto skupiny proteáz, které byly prokázány laboratorními experimenty v Penangu. Poté co moji kolegové z Penangu prokázali v zažívacím traktu terčovců proteázy, chtěli zkusit některá na bílkoviny bohatá krmiva, zda by byla vhodná na krmení terčovců. Při svých nových pokusech použili šest na bílkoviny bohatých hmot: kasein (součást bílkovin mléka a sýra; používá se v humánní medicíně k výživě částečně jako výživa a částečně jako pojivo), dánskou rybí moučku, moučku z drůbežích vnitřností, hovězí srdce, sojovou a pšeničnou mouku. K získání přesných výsledků potřeby bílkovin byly provedeny pokusy in vivo a in vitro (in vivo – na živé rybě, in vitro – mimo tělo ryby, ve zkumavce). Při testech in vitro se při přesně stanovených, snadno opakovatelných podmínkách, části výživy pomocí jednotlivých enzymů nebo skupiny enzymů inkubují, tedy jakoby stráví
(Chong et.al., 2002b). Tento způsob vede rychleji k výsledkům, je snadněji proveditelný a spolehlivější než konvenční in vivo metoda, která představuje chování a přesné krmení terčovců v laboratořích a pravidelné přesné laboratorní vyšetřování jejich výkalů – závěrečného stupně trávicího procesu.
Testy, jak in vitro tak i in vivo, přinesly překvapující výsledky: procento stravitelnosti bílkovin bylo pro všechny testované látky překvapivě vysoké.